Martin Stranka vystaví svá díla v Lovosicích

Martin Stranka (*1984, Česká republika) je profesionální fotograf působící v Praze. K fotografii se dostal jako formě terapie po osobní ztrátě, což se postupně proměnilo v jeho vášeň i povolání. K vyjádření svého osobitého pojetí média fotografie Stranka využívá prostoru rovnováhy a klidu. V komplexních fotografiích zachycuje prchavé okamžiky mezi sněním a bdělostí. Strankova díla připomínají snímky z filmů balancujících na hranici fantazie a reality. Zkoumá v nich fascinaci nedokončeným narativem. Sám o své tvorbě říká: „V těchto záměrně nedokončených vizuálních příbězích hledám hranici mezi estetickou přitažlivostí a dramatickou scénou.“

Stranka získal více než 80 mezinárodních fotografických ocenění, včetně International Photography Awards™ v New Yorku, kde v roce 2022 obdržel titul Special Photographer of the Year, a Sony World Photography Awards v Londýně.

Jeho díla vystavovala a dražila prestižní aukční síň Christie's v Londýně a Amsterdamu. Samostatné i kolektivní výstavy proběhly v New Yorku, Basileji, Tokiu, Londýně, Miami, Paříži, Praze, Hong Kongu a dalších světových metropolích. Jeho fotografie byly prezentovány v galeriích, jako jsou Danubiana Meulensteen Art Museum, Výstavní síň Mánes v Praze nebo americká Saatchi Gallery.

Vedle své volné tvorby spolupracoval s institucemi jako například pražské Národní divadlo, Balet a Opera Národního divadla. Jeho fotografie zdobí obálky knih pro světová nakladatelství, jako jsou americký HarperCollins Publishers nebo Penguin Random House.

“Začínal jsem zde jako dítě s otevřenou fantazií a dnes se sem vracím jako fotograf, který prostřednictvím svých obrazů stále hledá stejnou rovnováhu mezi snem a realitou”

Martin Stranka je přední český fotograf vystavující svou tvorbu po celém světě. Prestižní mezinárodní ocenění jej vynesla na výsluní tvůrčí slávy a jeho díla se stala předmětem zájmu sběratelů umění.

Jeho fotografie, které jakoby přiváděly sny na hranici reality a dávaly nahlédnout do světa fantazie, si získaly návštěvníky předních výstavních síní. Martin Stranka svá díla uvedl například v Los Angeles, Miami, Orlandu, Londýně, Paříži, Praze, Šanghaji, Dubaji a jiných metropolích. A co je na tom všem úžasné: tento skromný rodák z Mostu, který podstatnou část života strávil v Litoměřicích, představí své fotografie v LOVO Galerii od 6. května do 29. června 2025 na výstavě s názvem Návrat jako bod setkání.

Milý Martine, je nám velkou ctí, že tě můžeme v květnu přivítat v prostorách LOVO Galerie. Zní to až neuvěřitelně, že po tolika významných světových výstavních síních představíš svou tvorbu i v našem regionu. Proto se neubráním se tě hned v úvodu našeho rozhovoru zeptat, co tě k tomu přivedlo?

Moc děkuji, opravdu si této příležitosti velmi vážím! Pocházím z Litoměřic, kde jsem strávil celé své dětství, a Lovosice pro mě byly odjakživa místem, kam jsem pravidelně chodíval za rodinou z maminčiny strany – její sestra tu žila a my jsme sem často jezdili na návštěvy. Vyrůstal jsem tedy s tím, že po Litoměřicích byly Lovosice mým druhým domovem, místem plným vzpomínek a rodinných setkání. Proto pro mě tato výstava není jen další zastávkou na výstavním harmonogramu, ale především osobní návrat. Je krásné, když se člověk může na chvíli odklonit od těch mezinárodních galerií a světových prostor a vrátit se zpět tam, kde to pro něj kdysi všechno začalo. V Lovosicích jsem jako dítě trávil spoustu času, a proto se k tomu váže úplně jiná, hlubší emocionální rovina. Mít možnost zde představit svou tvorbu je pro mě srdeční záležitost. Cítím, že se tím symbolicky uzavírá určitý kruh – začínal jsem zde jako dítě s otevřenou fantazií a dnes se sem vracím jako fotograf, který prostřednictvím svých obrazů stále hledá stejnou rovnováhu mezi snem a realitou.

Tvá vlastní tvorba je velmi obsáhlá a zároveň rozmanitá. Kromě fotografie máš v portfoliu také plastiky. Můžeš nám prozradit, co bude obsahem tvé výstavy v LOVO Galerii?

Kromě velkoformátových fotografií ze série I Found The Silence, která má své kořeny právě zde na severu Čech, mezi Litoměřicemi a Lovosicemi, kde jsem ji začal tvořit před 19 lety, ve svých 22 letech, budou na výstavě k vidění i nové bronzové sochy. Věřím, že vše stihneme a přidáme na výstavu několik nových, dosud nepublikovaných bronzových soch. Fotografie pro mě vždy vznikala ve pečlivě komponovaném trojrozměrném prostoru, kde jsem modely a objekty aranžoval do scény ještě předtím, než byly převedeny do finálního dvourozměrného obrazu. Tento proces, který přirozeně stlačuje hloubku a objem, mě odjakživa fascinoval. V poslední době však stále více cítím potřebu tento směr obrátit – hledat způsoby, jak fotografie přetvářet zpět do hmotné, prostorově vnímatelné zkušenosti. Spojení fotografie a sochařského přístupu tak pro mě otevírá nové formy uměleckého vyjádření, které překračují hranice mezi vizuálním vjemem a fyzickým dotekem. Věřím, že právě tato interakce mezi dvourozměrným a trojrozměrným světem dodává výstavě další rozměr a posouvá vnímání tvorby zase o krok dál.

Když už jsme v regionu, který byl dlouho dobu zároveň tvým domovem, napadá mě, zda se sem někdy vracíš? Případně, co tu máš rád? 

Pokud bych měl být upřímný, mám k tomuhle místu různé, smíšené pocity. Na jedné straně je tu ten krásný sentiment spojený s dětstvím – vzpomínky na nekonečné běhání s foťákem po místních loukách, Žernosecké louky, lesy, miloval jsem Radobýl a jeho výhled do širokého okolí. Stejně tak mě bavilo toulat se s fotoaparátem po rozpadlých budovách kolem Litoměřic – tohle byly naprosté začátky, kdy jsem byl jen já a foťák, nic jiného, žádné produkční týmy, žádné velké projekty.

Dnes je to úplně jiný svět. Produkce jedné fotografie zahrnuje desítky lidí, náročnost se posunula na jinou úroveň a způsob práce se dramaticky změnil. Možná i proto občas nostalgicky vzpomínám na tu zidealizovanou bezstarostnou a svobodnou práci s fotkou, kdy jsem prostě jen objevoval a dělal své první kroky.

Jinak je to pro mě místo, kde jsem strávil základní školu s naprosto úžasnou třídní učitelkou Martinou, se kterou jsem dodnes v kontaktu. Chodí na mé výstavy a dokonce mi pomáhala s poslední knihou – byla to moje učitelka češtiny. No a čtyři roky na litoměřickém gymnáziu? To byly jedny z nejlepších časů s partou lidí, které mám dodnes v životě. Třídní srazy v Litoměřicích jsou prostě legendární, sešla se neskutečně skvělá banda lidí, a dodnes držíme pohromadě.

Co se týče rodinných vazeb, ty už jsou bohužel trochu složitější. Mnohé byly zpřetrhané, nefunkční, ale to už by bylo na delší povídání. Tak to prostě někdy v rodinách chodí – člověk to musí přijmout a jít dál.

 Martine, tvá díla jsou plná zvláštních kontrastů. Je z nich cítit romantika i napětí. Jemnost i surovost, lehkost i neklid… Zajímalo by mě, co tě inspiruje?

Inspiraci nacházím v kontrastech a tichých dialozích mezi člověkem a prostředím, ve kterém existuje. Fascinuje mě vztah mezi přírodním a lidským světem, jejich vzájemné prolínání, harmonie i střety. Ve své práci zkoumám hranici mezi realitou a snem, mezi estetickou krásou a dramatickým okamžikem, který může během vteřiny změnit lidský život. Fotografie pro mě vždy byla víc než jen vizuální záznam – nahrazuje mi psaní deníku. Každý obraz je vyjádřením prožitku, myšlenky nebo vzpomínky, často i těch nejdůležitějších momentů, které se nikdy nestaly. Snažím se vytvářet vizuálně otevřené příběhy, v nichž má divák prostor pro vlastní interpretaci. Co dané scéně předcházelo? Co se stane dál? Tyto otázky mě neustále pohánějí vpřed. Ve své tvorbě se také snažím hledat nové způsoby vizuálního vyjádření, a proto se fotografie přirozeně začala prolínat i se sochařstvím. Práce s hmotou mi umožňuje vrátit dvourozměrný obraz zpět do prostoru, vytvořit objekt, který lze nejen vidět, ale i cítit. To propojení mezi obrazem a hmotou, mezi vizuálním vjemem a fyzickým dotekem, mě nesmírně fascinuje. Věřím, že umění má sílu ukotvit mysl v neklidných časech, vytvořit prostor pro introspekci a zamyšlení. A právě to je pro mě ta největší inspirace – hledání rovnováhy v neustále se měnícím světě.

Vraťme se zpátky k výstavě v LOVO Galerii. Čím je pro tebe tato výstava výjimečná?

Jak jsem zmínil, je to o návratech „domů“, do míst dětství a dospívání. Kdybych chtěl, mohl bych se v této otázce rozpustit v tuně sentimentu a nostalgie (úsměv). Ale ve skutečnosti je to pro mě mnohem víc než jen vzpomínky – je to osobní rovina, návrat k tomu, co mě formovalo, a zamyšlení nad tím, jak moc člověk během života absorbuje své okolí, aniž by si to tehdy uvědomoval. Myslím, že jsme jako houby, které nasávají zkušenosti, situace a prostředí kolem sebe, ale teprve s odstupem času dokážeme vidět to, co dříve zůstávalo skryté, nepochopené nebo přehlížené. Tohle uvědomění je vlastně fascinující – jak moc nás formuje místo, kde vyrůstáme, jaké otisky v nás zanechává nejen fyzický prostor, ale i lidé, se kterými jsme ho sdíleli. A jak se k těmto vlivům člověk vrací, často úplně jinou optikou než tehdy. Tahle výstava mi umožňuje se na chvíli zastavit a podívat se zpět jinýma očima – nejen s nostalgií, ale spíše s hlubším pochopením souvislostí. Proč jsem se dostal tam, kde jsem? Co všechno mě formovalo? Jaké obrazy, pocity, zážitky a momenty mě vlastně přivedly na cestu, po které dnes jdu? To jsou otázky, které si v souvislosti s touto výstavou kladu, a je pro mě vzrušující se k nim vracet právě v místě, které bylo kdysi mým druhým domovem. Je to pro mě krásný moment retrospektivy a sebereflexe, něco, co si opravdu užívám. Není to jen patetická nostalgie nebo melancholická vzpomínka, ale formativní proces, který mi dává možnost vidět svůj vlastní vývoj a propojit minulost s přítomností. Je to jako uzavření určitého kruhu, ale zároveň i jeho otevření – protože tím, že se vracím zpět, znovu objevím něco nového, co mě může posunout dál.

Jsme tu i proto, abychom čtenáře pozvali na výstavu a vernisáž, kterou chystáme 5. května od 18 hodin…

Srdečně vás zvu na svou výstavu v LOVO Galerii, která pro mě znamená návrat do míst, kde se formovala má vášeň pro fotografii. Velkoformátové fotografie ze série I Found The Silence a nové bronzové sochy vytvoří dialog mezi obrazem a prostorem, mezi snem a realitou. Přijďte se podívat na tvorbu, která propojuje introspektivní pohled na krajinu i lidskou existenci. Těším se na setkání a společné sdílení tohoto zážitku!

Martine, děkuji ti za rozhovor a těším se na výstavu. (Anna Hrochová)